Ornament: pobíhání po neučesaných (a nečesajících) hřebenech významů
Charakteristikou ornamentu je opakování prvku podle určitých pravidel (wiki).
Dlouhodobým opakováním bez revize původního smyslu může tento smysl z tradičního
vymizet. Čas od času mám v blbých snech závrať z opakování určitého procesu. Moje
nejhorší noční můry ve vysokých horečkách měly charakter opakujícího se pulzování
abstraktních hmot v prostoru.
Toto není pamflet proti ornamentu. Neříkám hned, že ornament je zločin.
Toto je váhavým momentem uvažování a našlápnutím ke zhodnocení jeho významonosné
možnosti. Váhavým proto, aby kritika ornamentu nesklouzla zaběhnutými uličkami myšlení
k pseudokritickým klišé, která jsou sama pouze nicneřešícím ornamentem. Klišé nás
občas rádo zdobí. Dá se honosit tím, že zahrajeme názor a předpokládáme, že nám bude
porozuměno a dostaneme cukřík. Stačí jen naťuknout.
Ne každý si dokáže pro své žití sestrojit zcela neotřelou kombinaci hodnot skrz naskrz
škálou od nejkonzervativnější k nejliberálnější. Sdílené zkušenosti uvažování nás vřele
propojují s druhými. Abychom si v našem uměleckém světě porozuměli, je potřeba se
dobře vysvětlit, vyčistit a vybílit až na dřeň jasnosti konceptu.
Uvažuju ornament jako metaforu myšlení, které inklinuje k nehybnosti a opakování. Tím se
pojí s tradicí. Jak ale nesmést tradici ze stolu do hromádky drobků kulturního chaosu nikdy
nekončící současnosti? Lidská mysl má ráda řád a jako taková jej do světa promítá.
Ornament obvykle trčí a civí a zdá se, že je mu vše jedno. Mohl by se zachovat jako
houba a nasát do sebe politické významy? Ornament může být znakem pohybujícím se ve
struktuře významů od krajního konzervativismu po relativní svobodomyslnost. Tak nějak
ale cítím, že model oddenkovitého plevele je představě svobodného blíž, než květ
slunečnice.
Co třeba ornamentalizace politického ve smyslu fašistické tendence estetizace politiky?
Nemůže být ornament zločinem nakonec spíš proto, že se za zdánlivě racionální
strukturou snaží skrýt iracionální?
O co tedy jde? O to, najít tu správnou míru mezi znásilňujícím pořádkem a nezadržitelným
principem bujení jakýmkoliv směrem?
Tento text není symetrický – není v něm stejný počet otázek jako odpovědí.
Symetrická nakonec není ani instalace Marty Fišerové. Mělo se původně jednat o jakési
zacyklené promítání vnějšku dovnitř (camera obscura) a vnitřku zase ven, přičemž jedno
se mělo odrážet v druhém. Instalace mohla svým cyklickým opakováním komentovat
charakter ornametu, přičemž by v zacykleném snímání docházelo k vývoji podle proměny
venkovního dění ulice. Místo toho nakonec zavření v blackboxu pozorujem hvězdnou tmu
s nočními zbytky světel, zatímco venku se ještě promítá záznam světlých okamžiků před
západem slunce. Tramvaje jezdí kolem víceméně podle jízdího řádu a udávají rytmus.
Camera obskura je tradiční záležitost, která nás v obklopení digitální technologií
nepřestává bavit.
Vyprázdněnost zdobení a klamná víra v originalitu osobního ornamentu se staly tématem
Michalovy tatérské výmalby pokoje. Asi by si ale s Adolfem (Loosem) nepodali ruku v
přitakání, že tetování je jen znakem zločinců a nižších lidských vývojových stádií. Michal
prostě poukazuje na absurditu a banálnost většiny na webu nalezeých tatérských motivů.
Ať už se jedná o abstraktní prvky či pseudopravdy a výkřiky o lidském životě, které se
komusi zaryly pod kůži. Svým nástěnným tetováním nám mile okomentoval tělovou barvu
původní výmalby pokoje.. Znak, který pro potetovaného má být většinou neopakovatelným
vyjádřením osobnosti a originality se v odstupu a při zmnožení jeví jen jako estetický cejch
z tuctových vzorníků.
Úskalí kurátorsko-umělecké spolupráce může spočívat třeba v chuti kurátora říct něco a
nutit umělce k suchopárnému překladu do jakési formy, nebo nechuti umělce dělat věc,
která by nebyla uplně jeho. My jsme se prostě nějak domluvili. Zadání zůstává kurátorovo
a ten teď přemýšlí, co že konkrétního to nakonec vzniklo. Zdá se, že vzniklé věci nejsou
projektem ušitým na míru publiku uměleckého světa. Snad jsme se i vyvarovali
zlořečenému cyklení mezi teoretickým zdrojem inspirace a uměleckým dílem (ačkoliv jsme
si mezi sebou trošku zasdíleli i nějakou tu literaturu) a momentům v umění, kdy se rádoby
obsah stává jen vyprázděnou formou. Kdy umění vzkvétá jak plíseň na literárně
redukovaných problémech světa a kdy umělec až moc dobře ví, co dělá a co to udělá.
Vlastně je nám někdy cyklická chyba příjemná. Dá se na ní svézt, ba přímo zasurfovat.
Protože všichni dokážeme očekávat, jak se bude vyvíjet a když vlnu našeho konání
napojíme na předvídatelnou vlnu porozumění druhých, máme vyhráno. Porozumění dělá z
těch druhých přátele.
Ve spárách v chodníku pořád tráva roste a rozpínající se oddenky drtí dlaždice. Plevel je
od toho, aby zaplňovat škvíry v rastru. Patos a jazykové komplikace ať zvítězí nad
spořádaným ornamentem slov, naservírovaným obsahem a čistotou konceptu.

 

Alžběta Bačíková
(kurátorka výstavy)

O Daseinu

Prostor Dasein má uši, jimiž bedlivě naslouchá našim srdíčkům, pozvolna odťukávajícím
smrti vstříc. Dasein se nám otevřel, abychom si před tímto odklepáním zkusili
existenciálně provést do světa svůj nepatrný zářez a uspokojit tak vidinou, že po nás něco
zůstává, naše nebohé lidské mysli, které ví, že jsou konečné. Pro galerii má být
charakteristická blízkost a vztahování se k tomu, co je na dosah ruky nevšedním
způsobem.